Zajímavosti z Ukrajiny 97

      Na začátku července 1997 navštívili někteří nejmenovaní členové K.S.F.P. oblast Podkarpatské Rusi. Zde je vyprávění jednoho z účastníků této zajímavé výpravy.
      Do Ukrajinské republiky jsme dojeli odpoledne. Hranice jsme překročili na přechodu Vyšné Nemecké a to autobusem. Po prohlídce Užhorodu, kde je mimochodem k vidění mnoho hezkých dívek a žen, jsme odjeli do Teresvy. Jako dopravní prostředek jsme zvolili vlak. Cena jízdenky za asi 150 km dlouhou trať činila 2,45 hřiven. Kurs byl 1,8 hř. = 1 USD. Po přepočtu to činí 1 hř. = 1 DM. V úseku Užhorod - Korolevo jsme jeli místním pantografem. Interier je typicky ruský, tzn. dřevěné lavice v uspořádání 3+3. Případné zájemce o svezení upozorňuji na zajímavý systém otevírání oken. Není třeba hledat žádné složitosti. Jednoduše se vezme za dřevěný rám okna a okno se otevře směrem nahoru. Traťová rychlost málokde překročí 50 km/h, ve všech stanicích na zhlavích je rychlost jen 10 km/h. Tratě jsou v dosti zanedbaném stavu, ale sjízdné. Všude jsou použity výhradně dřevěné pražce, upevnění kolejnice je pomocí hřebů. Proto také nikde nelze vidět svařované kolejnice. Ukrajinské železnice (dále jen UZ) používají výhybky bez závěru jazyků. Trolejové vedení je použito řetězovkové, polokompenzované. Pro příznivce jízd na černo uvádím, že průvodčí (v civilu) se při procházení vlaku pouze zeptal, zdali máme jízdenku, po kladné odpovědi odešel, aniž by něco kontroloval.

      Po příjezdu do Batěva jsme po asi 4 hodinovém pobytu v místní restauraci přestoupili do GANZu. Jde o známé motorové jednodtky z Budapešti, pouze v provedení SSSR. To znamená opět dřevěné sedačky, tentokráte v uspořádání 3+2. V tomto vlaku jsme dojeli po asi 5h jízdy do Teresvy. Za celou dobu jsme nepotkali průvodčího. Ke chvále UZ je třeba poznamenat, že jsme se nesetkali s žádným zpožděním. Jízní řád je však asi utajovanou záležitostí, k dispozici jsou pouze odjezdy ze stanice. Z hnacích vozidel dominují na zálohách lokomotivy ČME3, v Čopu v depu byl odstaven dokonce "hektor" ČME2. Z traťových lokomotiv jsou zde k vidění "sergeje", nejčastěji 2-dílné. Na elektrifikovaných tratích vládnou VL11 (Bo´Bo´+Bo´Bo´).
      Druhý den dopoledne jsme pokračovali úzkokolejnou drahou do Usť-Čornej. Vlak jel však jen do staničky Duboe. V čele vlaku byla lokomotiva TU4. Ve výtopně bylo možno vydět rozebranou lokomotivu TU7. Vlak sestával ze 2 vozů, které nebyly vůbec brzděny, vozy neměly ani hadice na průběžné potrubí. Podle výrobního štítku byly vyrobeny v roce 85, ale interiér byl opět na úrovni SSSR. Původně koženkové sedačky byly přestavěny na dřevěné a uprostřed vozu byla instalována kamna. Vlak nejel rychleji než 20 km/h. Úsek Duboe - Usť Čorna jsme překonali pěšky. Zde je provozována pouze nákladní doprava. V Usť Čornej je dlouhá kolona všemožných vozidel, mezi nimi i motorák M11.901, nyní již ve stavu vagon. Další den jsme železnice opustili úplně, a používali jen autobusovou dopravu.

      Autobusy se vyskytují dvou značek: Na důležitých linkách jsou to známé Ikarusy, všude jinde jsou to autobusy značky LAZ. Ty i většina nákladních aut jezdí na benzín. Autobusy jsou udržovány v pojízdném stavu, zcela běžné je dolévání vody během cesty a časté jsou problémy s převodovkou - nejde některá rychlost. Z náklaďáků jsou typické značky KRAZ, MAZ, URAL, případně KAMAZ. Jízdní řád autobusů je znám opravdu jen místním, je však velice přesně dodržován. Ve městech, kde je autobusové nádraží, jsou ošem k dispozici odjezdy úplně na všechny strany. Typickým jevem na místních vesnicích je asi 2 cm vysoká tráva, což není důsledek pravidelného sečení, ale úplně všude se pasoucích krav. V obchodech je k dostání pouze chleba (0,72 hř) a alkohol. Dobré je lahvové Lvovské pivo za obviklou cenu (1 hř). Důchod na ukrajině činí 45 hřiven měsíc.