Vozidla na Waldviertelbahn

Pro provoz na severní větvi zakoupila dráha čtyři parní lokomotivy řady U, označené čísly 1 až 4, pro jižní větev byly

5090.004-2 odstavený v Gmündu (foto Daniel Brabenec 3. 5. 1998)

dodány dvě výkonnější řady Uv, čísel 20 a 21, vyrobené v roce 1902 lokomotivkou Krauss Linz. V roce 1903 přišly na dráhu tři dvounápravové parní vozy systému Komarek, následované v roce 1906 ještě dvěma pětinápravovými.

Vozový park tvořilo 10 osobních vozů, čtyři služební, 17 krytých, 28 vysokostěnných, 18 oplenových vozů a 11 dvounápravových podvalníků, dodaných vagonkou ve Štýrském Hradci v letech 1900 - 1904.

Při odstupu pohraničí říši připadly, spolu s novobystřickou tratí, pod výtopnu Gmünd od 5. listopadu 1938 také hradecké stroje U 37.004, U 48.001 a M 11.006. Jak lokomotivy, tak i motorový vůz prošly v této výtopně po připadnutí německé říši přeznačováním podle německého vzoru. Toto se dotklo i hradeckých strojů: z U 37.004 se stává 99.7843, z U 48.001 je 99.1301 a M 11.006 nese nově řadové označení CiVT 136.

Z důvodu problematického provozu je 99.1301 v dubnu 1939 převezena do dílen v Linci k rekonstrukci, kde bylo změněno také její uspořádání na 1'D1'. V roce 1940, už po přestavbě, se ještě nakrátko vrátila do Jindřichova Hradce, ale koncem srpna 1940 odchází zpět do Gmündu. V roce 1942 je opět přesunuta, tentokrát do Ober Grafendorfu, odkud je v březnu 1943 zapůjčena Lesní správě ve Lvově. Zde po ní mizí další stopy.

Náhradou za rekonstruovanou U 48.001 je do Jindřichova Hradce předána v polovině roku 1939 jedna z původních lokomotiv řady Mh, přeznačená na 99.1102. Ta se zde ale v provozu, stejně jako U 48.001, také moc neosvědčila a proto ji v prosinci 1939 vystřídala 99.801 (původní Uv.20).

Podobný osud čekal i poslední podřízený bystřický stroj, U 37.004. Ten jezdil v Jindřichově Hradci jen do začátku roku 1940. Poté byl předisponován do Gmündu na obsluhu zdejších tratí. V červenci 1944 odchází do výtopny v Garstenu na Steyertalbahn, kde sloužila až do svého vyřazení v roce 1970. Poté se z něj stala muzejní lokomotiva.

Na výpomoc do Jindřichova Hradce pak odchází v červenci 1940 i druhá lokomotiva Uv číslo 21, přeznačená na 99.802. Zde spolu zajišťovaly provoz až do začátku roku 1945, kdy byla 99.802 převezena na opravu do Gmündu. Její místo zaujímá 99.7816 (původně U.32 v Zell am See, před válkou v St. Pöltenu, za války předisponována do Jindřichova Hradce). 99.801 jezdí v Jindřichově Hradci až do prosince 1950 (po roce 1949 jako U 37.101), kdy je vrácena zpět do Rakouska a přechází na Ybbstalbahn. V roce 1973 je zrušena a umístěna na pomník před stanici Ruprechtshofen. Druhá provozovaná lokomotiva, 99.7816, zůstala po válce také na našem území a do Rakouska se už na rozdíl od 99.801 nikdy nevrátila. Byla chybně přeznačena na U 38.001 a v říjnu 1946 odchází z Jindřichova Hradce do Osoblahy. Z 99.802 je pomník v rakouském Langschlagu.

Koncem 20. let začínají první pokusy s nasazením motorových lokomotiv na rakouských úzkokolejkách, do té doby plně pod nadvládou parních strojů. Zpočátku benzínové, později i dieselové lokomotivy, vyrobené v počtu několika kusů, však zatím do vozby vlaků výrazně nezasáhly. Zvrat v tomto vývoji přinesl až rok 1936, kdy z bran Simmeringen Waggonfabrik vyjely první stroje, u BBÖ označené řadou 2041/s. Ve třech sériích bylo do roku 1940 vyrobeno dvanáct těchto dieselelektrických lokomotiv, nesoucích dnes označení 2091. Posledních pět lokomotiv bylo dodáno již za války, proto obdržely pod správou DR označení VT 137.339 - 343.

Stroje VT 137.339 (2091.08) a VT 137.342 (2091.11) byly přiděleny do Gmündu a staly se tak první předzvěstí následné motorizace zdejších tratí. V době války zůstávaly v provozním nasazení i přes nedostatek pohonných hmot.

Ve válečné době se udává také změna ve způsobu přepravy normálněrozchodných nákladních vozů. K původním podvalníkům se nově zařazují i první čtyřnápravové podvalníkové vozy.

Po roce 1945 se pod správou ÖBB opět rozbíhá provoz a postupně začíná i nárůst nákladní dopravy, pro jejíž posílení jsou v roce 1955 zakoupeny další čtyřnápravové podvalníkové vozy, následované ještě sérií z let 1963 - 64.

Dalšího pokračování se dočkala nastoupená motorizace úzkorozchodných drah koncem 50. let. Malý počet zastaralých motorových lokomotiv neodpovídal potřebám ÖBB, a proto byla zadána lokomotivce SGP v Simmeringu výroba moderních traťových čtyřnápravových lokomotiv s čelními stanovišti strojvedoucího. Celkem bylo vyrobeno 15 lokomotiv, označených řadou 2095. Prototyp 2095.01 byl postaven v polovině roku 1958 a ještě na podzim se podrobil zkouškám na Mariazellbahn. Sériové lokomotivy byly vyrobeny v rozmezí let 1960 - 1962 v SGP Floridsdorf a po zkušebních jízdách v St. Pöltenu předány do domovských dep. Do Gmündu je přidělen stroj 2095.12.

Počátkem 80. let se začíná řešit otázka dalšího osudu těch tratí spolkových drah, na nichž má přeprava zboží a zejména cestujících stále klesající tendenci. Vlaky vedené dieselovými a v některých případech ještě i parními lokomotivami, obsazené malým počtem cestujících, jsou ekonomicky nákladné a také dlouhé jízdní doby těchto vlaků mají za následek další přesun pasažérů na dopravu silniční.

Řešením této situace na úzkokolejkách je buďto zastavení provozu, nebo zatraktivnění přepravy cestujících modernějším dopravním prostředkem při současném snížení jízdních dob a provozních nákladů. Toto si uvědomili i někteří rakouští soukromí provozovatelé a zavedením úsporných motorových vozů se stali příkladem i pro ÖBB. Dodavatelem nových čtyřnápravových vozů s elektrickým přenosem výkonu řady 5090 se staly ABB a Bombardier - Wien Schienenfahrzeuge AG. Celkem ÖBB obdržely v rozmezí let 1986 - 1995 sedmnáct těchto vozů. První pětikusová série byla dodána v únoru až dubnu 1986 a převezena do Gmündu k vykonání TBZ. Vozy 5090.01 - 03 pak odešly do Zell am See, 5090.04 a 05 pak v Gmündu nahradily klasické soupravy do Gross Gerungs. Ani tato dodávka však nezabránila zastavení osobní dopravy na severní větvi od změny grafikonu 1986/87.

Počet dieselových lokomotiv v Gmündu rozšířil v květnu 1983 příchod 2095.07 ze zrušené dráhy Bregenz - Bezau (Bregenzwaldbahn) a nižší potřeba lokomotiv řady 2095 v St. Pöltenu měla za následek i příchod 2095.14. Podílely se zde na vozbě smíšených vlaků na severní a nákladních, v případě potřeby i osobních vlaků na jižní větvi. Alternativně tyto výkony připadly řadě 2091 nebo parním 399. Po dodání motorových vozů zaskakuje při jejich poruše některá z 2095 také na jejich výkonech.

Přesuny vozidel mezi různými depy, jejich zapůjčování na výpomoc a přistavování do oprav mělo za následek některé změny v jinak stálém parku vozidel. Počátkem 90. let odchází na Ybbstalbahn 2091.09 a 2091.10. 2095.07 se po opravě v dílnách v St. Pöltenu v roce 1994 dostává do Zell am See. Také původní dvě lokomotivy 2091.08 a 11 odešly. 2091.11 se po renovaci v St. Pöltenu dostává na Ybbstalbahn, 2091.08 přechází do Zell am See. Místo nich přichází v 90. letech 2091.02, v roce 1995 odchází krátce do St. Pöltenu, aby se opět vrátila v Gmündu do zálohy. V druhé polovině 90. let se k ní ještě přidává 2091.007 z Waidhofenu a. d. Ybbs. Nadbytek dieselových lokomotiv v St. Pöltenu vedl k dalšímu početnímu rozšíření řady 2095 příchodem 2095.013 v druhé polovině 90. let a po přestavbě trati do Grestnu i 2095.011 v druhé polovině roku 1998. Posledním přírustkem se začátkem roku 1999 stala 2095.015, taktéž ze St. Pöltenu.

Parní lokomotivy v Gmündu vydržely v provozu až do poloviny 90. let, kdy občas zaskakovaly za neschopné dieselové lokomotivy. Po ukončení jejich pravidelného provozu se z nich stala vozidla určená pro vedení nostalgických vlaků. V průběhu let se k původním párám přidala i 298.207 (Uv.22, poté Uv.3, u BBÖ Uv.7). Naopak zájem o historické jízdy s parní lokomotivou v čele i u ostatních úzkorozchodných drah ve správě ÖBB vedl k přesunu 399.06 zpět na domovskou Mariazellerbahn, 399.01 se dostala na Pinzgaubahn a v roce 1997 odchází na Ybbstalbahn i 399.02. Po opravě vykonala 24. 10. 1997 zkušební jízdu do Ybbsitz a zpět, načež se ujala vozby zvláštních nostalgických vlaků. V Gmündu tak zůstaly pouze tři lokomotivy 399.03 - 05, provozní jsou ale jen 399.03 a 04, 399.05 je zrušená.

Pro zkvalitnění nákladní dopravy byly v roce 1984 ještě dodány moderní šestinápravové podvalníkové vozy. Také původní osobní dvounápravové, tři čtyřnápravové a služební vozy prošly v letech 1954 - 1969 modernizací dosazením nových vozových skříní v dílnách v St. Pöltenu. Původní nákladní vozy jsou využívány jen příležitostně. V Gmündu jsou rovněž deponovány dva bývalé vozy ČSD, které se sem dostaly za druhé světové války z novobystřické trati.