OBERWEISSBACHER BERGBAHN

Osobní vůz lanovky ve výhybně (foto Richard Lužný 1.5.2001)

      Poněkud stranou zájmu železničních fanoušků leží jedna z největších kuriozit, jakou svět železných drah má. Svému účelu slouží již přes sedmdesát let a jmenuje se OBERWEISSBACHER BERGBAHN.
Stavba železnic v horských podmínkách nebyla nikdy jednoduchou záležitostí. Trasa dráhy se musela podřídit nejen zájmům stavitelů, podnikatelů nebo obyvatel, ale zejména tvaru a uspořádání terénu. Většinou se přimykala k toku řeky či k vrstevnici, takže nároky okolních výše položených míst nebyly uspokojeny. Stejně tomu bylo v samém srdci Německa, kde se na jihu stejnojmenné země rozkládá pohoří Durynský les. Trať, která spojila města Rottenbach a Katzhütte, vedla údolím Schwarzy a sídla ležící na náhorní plošině o 300 metrů výše zůstala bez dopravního spojení. Problém, jak dopravovat zboží i osoby do strmých svahů, byl vyřešen vskutku originálně - vybudováním pozemní lanové dráhy o rozchodu 1800 mm, postavené v letech 1919-1923 a překonávající na délce 1360 m převýšení 320 m. Svým maximálním sklonem - 250 promile - se řadí na přední místo mezi nejstrmějšími dráhami světa.
Údolní stanice Obstfelderschmiede je společná pro lanovku a hlavní trať Rottenbach-Katzhütte, v Lichtenhainu (odlišeném od ostatních německých obcí stejného jména přídomkem „an der Bergbahn“ - na horské dráze) leží vrcholová stanice, kde na lanovku navazuje normálněrozchodná adhezní trať, elektrifikovaná proudovým systémem 500 V stejnosměrných a končící v 2,6 km vzdáleném Cursdorfu.
Na lanové části jezdí kyvadlově původní osobní vůz a nákladní plošina opatřená bývalým přívěsným vozem elektrické dráhy, které se každou půlhodinu vydávají na osmnáctiminutovou
Nákladní plošina s bývalým přívěsným vozem elektrické dráhy
(foto Richard Lužný 1.5.2001)
cestu do opačné stanice. Pro pohon je určeno lano o průměru 40 mm, vedené v ose koleje, a k míjení slouží výhybna uprostřed tratě, na které vozy (s koly opatřenými protilehlými okolky) samy kopírují jiné kolejnice, takže vyhýbání se děje automaticky, bez zásahu lidské ruky.
Největší zajímavostí je ovšem možnost přepravy normálněrozchodných nákladních vozů, které jsou v dolní stanici pomocí točny přemístěny na nákladní plošinu, vytaženy nahoru a obdobným postupem opět vráceny na koleje normálního rozchodu. V minulosti se tak přepravovalo téměř vše od potravin po uhlí, s nárůstem automobilové dopravy však přestal tento způsob vyhovovat a dnes se používá spíše výjimečně, ovšem - díky příslovečné německé pečlivosti - veškeré zařízení je udržováno v provozuschopném stavu.
Druhý úsek Oberweissbacher Bergbahn tvoří normálněrozchodná trať tramvajového typu s maximální rychlostí 50 km/h, na které jezdily do počátku 70. let dva původní motorové vozy AEG a čtyři přívěsné vozy z vagonky Linke-Hoffmann, vždy ve směru z Cursdorfu sunuté. V roce 1963 byl vůz ET 188 701 rekonstruován v železničních dílnách DR v Berlíně a od té doby jezdil ve dvojici s druhým vozem ET 188 531. Oba vozy byly později přeznačeny na 279.203, resp. 279.201 a po spojení DR a DB označeny jako 479.205 a 479.201. Přívěsné vozy byly vyřazeny, jediný z nich slouží na lanovce. Vzhledem k poklesu počtu cestujících v osmdesátých letech je provoz zajišťován jedním vozem, 479.205, a druhý je dlouhodobě odstaven ve stanici Lichtenhain.
V současné době prochází tato dráha, stejně jako většina jiných, těžkým obdobím. Červená čísla v účetních knihách nutí dnešního vlastníka, Deutsche Bahn AG, hledat nového provozovatele. Plné soupravy zejména v zimní sezóně však přece jen důvod k optimismu dávají.

479.203-2 na trati za Cursdorfem (foto Richard Lužný 1.5.2001)
479.203-2 ve stanici Lichtenhain (foto Richard Lužný 1.5.2001)


Text Tomáš Hádek  

© SPŽ