Schafbergbahn

Ozubnicová železnice o rozchodu 1000 mm vychází ze St. Wolfgangu, ležícího u Wolfgangského jezera,
5099.002 stoupá za St.Wolgangem (foto 1. 5. 1998)
a končí pod horským hotelem na Schafbergu. Délka dráhy je 5,86 km, s ozubnicí Abtova systému v celé trati. Průměrné stoupání dráhy je 205 promile, maximální stoupání 255 promile (největší ze všech tří rakouských zubaček), vrcholová stanice leží ve výšce 1732 m.n.m, celkové převýšení činí 1188 m.
Koncese ke stavbě zubačky byla udělena v lednu 1890 a stavba začala v dubnu 1892 s podporou Horních Rakous a Solnohradska, jejichž hranicí dráha prochází, a obcí Ischlu a St. Wolfgangu. Pro SKGLB (Salzkammergut Lokalbahn - Místní dráha Solné komory) stavbu prováděla firma Stern & Hafferl a po zimní přestávce koncem července 1893 stavbu dokončila, takže prvního srpna 1893 mohl být zahájen normální turistický provoz.
O dopravu k vrcholu Schafbergu byl od začátku velký zájem a proto SKGLB v příštím roce zakoupila nejen další vozy a lokomotivy, ale také horský hotel na Schafbergu a lodní dopravu na Wolfgangském jezeře, která zajišťovala spojení s úzkorozchodnou dráhou SKGLB na druhém břehu jezera.
S příchodem první světové války turistický ruch opadl a v roce 1919 je veřejný provoz zubačky zastaven. Na dalších šest let pak přebírají zubačku pod svou správu BBÖ. Po burzovním krachu SKGLB v roce 1931 prodávají dráhu, hotel a lodní dopravu rakouskému Verkehrsbüru, pro něž začaly zajišťovat dopravu opět BBÖ. Zájem turistů o zubačku ale i nadále upadal. Druhá světová válka znamenala převedení dráhy pod Deutsche Reichsbahn a v roce 1941 již druhé zastavení provozu. Po válce převzaly dráhu ÖBB a opět začal stoupat i zájem o turistiku, který s menšími výkyvy přetrvává do dnešních dnů.
Dopravu na dráze zahájily čtyři parní lokomotivy Krauss Linz , dodané v roce 1893,
999.204 za St.Wolgangem (foto 1. 5. 1998)
a následované o rok později ještě dvěma stejnými. Téměř shodné lokomotivy se v počtu pěti kusů dostaly v letech 1896 - 1900 na schneebergskou zubačku.
Osobních vozů bylo dodáno také šest, protože jedna lokomotiva mohla nahoru sunout jen jeden vůz. Pět vozů bylo čtyřnápravových po šedesáti místech pro cestující a jeden dvounápravový, zpočátku pro deset cestujících, později upravený pro přepravu dvaceti lidí.
Postupem času docházelo i k modernizaci lokomotiv. Nejprve byly na lokomotivách vyměněny pákové ventily za Popovy a zvýšen parojem ve funkci improvizovaného sušiče páry. Po druhé světové válce bylo dosazeno elektrické osvětlení a v roce 1954 proběhla výměna původních komínů a dyšen za nové systému Giesl. Na lokomotivy byla také nainstalována bezpečnostní samočinná brzda na stlačený vzduch z láhve upevněné na zadním čele lokomotivy.
Nadvláda páry skončila v roce 1964, kdy dodala lokomotivka SGP dva motorové vozy s hydraulickým přenosem výkonu. Poprvé se motorový vůz vydal na trať 25. května 1964. Tyto vozy byly také provozně ověřovány na Schneebergské dráze, ale po zkouškách se vrátily zpět do domovského depa u Wolfgangského jezera.
Motorové vozy byly nasazeny na vozbu vlaků spolu s parními lokomotivami. Na stejný počet dopravovaných vlaků bylo potřeba méně parních lokomotiv, a proto odešla v roce 1970 lokomotiva 999.101 trvale na Schneebergbahn.
V osmdesátých letech také ÖBB začaly uvažovat o zlevnění a zefektivnění dopravy na svých tratích. Tyto snahy se nevyhnuly ani schafbergské zubačce, na které došlo k modernizaci vozového parku. ÖBB si naštěstí uvědomily atraktivnost parních strojů na zubačce a proto objednaly u švýcarské lokomotivky SLM ve Winterthuru 4 nové parní lokomotivy, vytápěné lehkým topným olejem. První z nich, s označením 999.201, se v St. Wolfgangu objevila v roce 1993, přičemž ještě stihla před dodáním do tohoto depa prodělat zkoušky na Schneebergské zubačce. Druhá, 999.202, byla dodána 26. 1. 1996, přičemž byla naopak odvezena do Attnang-Puchheimu stará 999.105, aby se zde podrobila opravě. Poté by měla být umístěna v dopravním muzeu ve Vídni. V březnu 1996 pak přišly ještě zbývající stroje 999.203 a 999.204, vyrobené v roce 1995. Jejich oficiální uvedení a nasazení do provozu se uskutečnilo počátkem května 1996. Oproti původním párám tyto lokomotivy zvládnou sunout na trati zároveň dva vozy.
K obnově došlo také v parku osobních vozů. K původním přibyla dvojice zelených vozů, vyrobených
999.202 ve stanici Schafbergalpe (foto 1. 5. 1998)
v roce 1993 firmou Bombardier-Wien a šest nových replik vozů Schneebergské zubačky, vyrobených v roce 1995 v St. Pöltenu. Vozy mají kovovou skříň s dřevěnými sedačkami, valivá ložiska, vinuté pružiny a paprsková kola. Opatřeny jsou červeným nátěrem s nápisem "Schafbergbahn" a logem "ÖBB". Ve vlacích jsou řazeny po dvojicích.
Příchod nových parních lokomotiv znamenal odstavení původních z provozu. Jejich osud se ale ještě naštěstí nenaplnil a lokomotivy se stále objevují na trati v hlavní sezoně u vlaků na objednávku.
Ve wolfgangském depu jsou tedy v současnosti deponovány dva motorové vozy 5099.001 a 002 čtyři "kraussky" 999.102-104, 106 a čtyři lokomotivy SLM 999.201-204. Parní lokomotivy 999.1 zvládají cestu nahoru za 60 minut, včetně dobírání vody ve výhybně Dorneralpe a stanici Schafbergalpe, dolů jim cesta trvá 47 minut. V turistické sezoně byl o jízdy takový zájem, že pro odvezení všech cestujících bylo nutno vypravit pod jedním číslem několik vlaků jedoucích zároveň na dohled od sebe. Motorové vozy zvládnou jízdu nahoru za 39 minut, dolů pak za 40 minut, podobně jako lokomotivy řady 999.2.
V roce 1986 byla také nově postavena staniční budova ve vrcholové stanici Schafbergspitze. Zajímavostí trati jsou také dva tunely, jeden těsně před stanicí Schafbergalpe a druhý před vrcholovou stanicí.
Provoz na dráze začíná 1. května, v hlavní sezoně od 1. července do konce srpna je pak možno objednat i jízdu s původní lokomotivou řady 999.1. Provoz končí v říjnu a přes celou zimu se na dráze kvůli sněhem zapadané trati nejezdí.

Text a foto Daniel Brabenec

5099.002 za St.Wolgangem (foto 1. 5. 1998)
999.202 za St.Wolgangem (foto 1. 5. 1998)
Mapa dráhy      Prameny  
© SPŽ