Rašelinové dráhy v Lavassaare a Tootsi


Setkání širokorozchodného "sergeje" M62-1293 s neprovozní TU3-002
v Tootsi během přípravy k odvozu "té-účka" do muzea v Lavassaare
(foto Andrus Roosma 25. 5. 1990)
Historie úzkorozchodných drah v Estonsku, které bylo tehdy ještě součástí carského Ruska, se začala psát na konci 19. století. První úzkorozchodná dráha byla zprovozněna v roce 1886 a jednalo se o krátkou spojnici cementárny a přístavu v Kundě (město na severu Estonska). Ale první skutečná úzkorozchodná železniční trať byla dána do provozu až 5. října 1896 a spojovala města Pärnu a Valga. Odtud bylo v dalších letech postaveno pokračování do Lotyšska (viz Dráha Gulbene – Alūksne). V roce 1987 byla trať prodloužena do Viljandi a v roce 1900 dospěla do estonského hlavního města Tallinnu.
Úzkorozchodné dráhy byly tehdy majetkem soukromých společností. Tento stav se nezměnil ani v prvních letech po vyhlášení samostatnosti Estonska, ke kterému došlo v roce 1918. Nicméně již v roce 1923 byla celá úzkorozchodná síť znárodněna a o tři roky později se stala součástí státních železnic Eesti Vabariigi Raudtee (EVR). V té době měly estonské úzkorozchodky nezanedbatelný význam, o čemž svědčí i jejich úctyhodná délka, která v roce 1939 dosáhla celkové hodnoty 909 km (dle [1], zatímco [2] uvádí hodnotu 674 km).
Druhá světová válka znamenala ukončení rozvoje této sítě. Její postupný zánik pak přinesla sovětská okupace Estonska (od roku 1944). Systematická likvidace sítě státních úzkorozchodných drah, případně jejich přestavba na širokých rozchod, probíhala v letech 1959 až 1975.
Takovému konci však uniklo několik úzkorozchodných drah v průmyslu. Jednou z nich je i trať z Pärnu do Lavassaare. Byla postavena v letech 1922 až 1924 s rozchodem 750 mm. V roce 1926 byla ještě prodloužena z Pärnu do Sindi a dosáhla tak celkové délky 34 km. Jednalo se výhradně o průmyslovou dráhu, jejímž účelem byla především přeprava rašeliny do Pärnu. Zvolený rozchod trati umožnil její napojení na síť státních úzkorozchodek, na rozdíl od nichž zde byl provozován odlišný park vozidel. Ovšem po přerozchodování sousední státní úzkorozchodné sítě za éry SSSR tato návaznost zanikla a trať se stala izolovaným, nicméně stále fungujícím, systémem.

Lokomotivní park

Momentálně nevyužité elektrické posunovací lokomotivy typů K-10 a K-14
ve verzích pro povrchový provoz zachycené v kolejišti závodu v Tootsi
(foto Petr Štefek 18. 6. 2007)
Již během stavby byly na tuto trať pořízeny první parní lokomotivy. Šlo o tříspřežní stroje vyrobené lokomotivkou Kolomna v roce 1903, které byly převzaty v dílnách v estonské Moisaküle. Na dráze obdržely označení T.10 a T.30 a byly používány až do 50. let minulého století. Na počátku 30. let je doplnila další tříspřežní lokomotiva. Tentokrát šlo o stroj řady RT č. 238, zakoupený od EVR (výrobce Orenstein & Koppel, rok 1914). V provozu byl nasazen až do roku 1959. Od téhož výrobce je dále uváděn ve stavu dráhy ještě dvouspřežní stroj z roku 1920. Další rozšíření lokomotivního parku proběhlo po skončení 2. světové války, kdy byly ve finských lokomotivkách zakoupeny tyto stroje: „dvouspřežka“ Fm/L 6-033 (Lokomo 205/1946), čtyřspřežní „kačena“ PT4-114 (Tampella 637/1947) a několik dalších čtyřspřežních lokomotiv příbuzného typu VP1, vyrobených v roce 1951 lokomotivkou Votkinsk (dnešní Ruská federace, Udmurtská republika). Z těchto strojů zůstal v muzeu v Lavassaare dodnes zachován pouze stroj VP1-899 a dále tendr stroje PT4-114 (nyní je spojen se strojem Kč4-332, viz dále).

Pro provoz na málo únosných kolejích položených v rašelinových polích byly užívány malé posunovací lokomotivy, tzv. motovozy. První zástupci zahraniční provenience se zde mohli objevit teoreticky již v druhé polovině 30. let, nicméně v dnešní době lze tuto informaci již těžko potvrdit. V období druhé světové války, za německé okupace Estonska, byl místní průmysl na zpracování rašeliny zařazen do struktury podniku Deutsche-Torf GmbH Berlin. Touto cestou se na rašelinové dráhy v Lavassaare prokazatelně dostal i malý dvounápravový německý „motovoz“ s plynovým pohonem, výrobního čísla 1168 (výrobce Schöma Diepholz, Velkoněmecká říše). Na dráze nesl pořadové evidenční číslo 13. Německý vlastník odebral v první polovině roku 1943 celkem 10 kusů těchto vozidel, ale nasazení dalších zástupců na popisované dráze není doloženo.

Jeden z představitelů sovětských "motovozů" typu ESU2/ESU2A
evidenčního čísla 2 v briketárně v Tootsi (foto Michal Kozuk 18. 6. 2007)
V polovině padesátých letech proběhla první vlna unifikace zdejšího motorového lokomotivního parku sovětskými „motovozy“, v jejichž spartánské konstrukci byly užity prvky ze zemědělských traktorů. Z výroby bylo v padesátých a šedesátých letech na dráhu dodáno asi deset kusů. Šlo o typy MUZ4, MD54 a MKD-35, vyráběné různými sovětskými podniky (Oněgzavod, Istinskyj zavod, Kalininskyj zavod) se spalovacími motory na dřevoplyn nebo naftu. Druhá generace motovozů byla vyráběna strojírnami v Gubinu (Vitěbská oblast, Bělorusko) pod typovým označením ESU 1 až 4 a probíhala od 60. let až do konce let osmdesátých. Motovozům nasazeným na popisovaných drahách byla přidělována pořadová evidenční čísla.

V roce 1966 pak dorazila první dieselová lokomotiva pro traťovou službu – stroj TU4-0693. O tři roky později jej následoval stroj téže řady, konkrétně TU4-1781 (nynější exponát muzea v Lavassaare). Rokem 1976 byly započaty dodávky strojů řady TU6A, které byly završeny dodáním v pořadí sedmého stroje v roce 1985. Modernizace lokomotivního parku s sebou rovněž přinesla i vyřazování nejstarších „motovozů“. Počet místních strojů byl navíc v průběhu doby rozšiřován o lokomotivy převzaté z jiných železnic (konkrétně dva stroje řady TU6A a dva stroje TU8). Všechny uvedené typy traťových lokomotiv pocházejí ze sovětské lokomotivky v Kambarce.


Seznam dostupných údajů o vozidlech, v minulosti či v současnosti nasazených na trati Lavassaare - Pärnu (Sindi) a na rašelinových drahách v Lavassaare a Tootsi, včetně fotografií, uvádíme v samostatném seznamu.

Zánik původní a vznik nové dráhy

Vlna rušení se nakonec nevyhnula ani původní dráze, a tak byl v roce 1969 uzavřen nejprve úsek Sindi – Pärnu a o osm let později úsek Pärnu – Lavassaare. I přes ukončení provozu na této trati zůstala místní síť rašelinových drah v Lavassaare neustále v provozu, a to až do roku 1979. Tehdy byla navíc zahájena stavba nové, 24 km dlouhé úzkorozchodky, která spojila rašelinové dráhy v Lavassaare a Tootsi. Dokončena byla v roce 1983 a v provozu je dodnes (viz mapa drah).
Celá trať Lavassaare - Tootsi i s navazujícími sítěmi dosahuje v současnosti celkové délky zhruba 50 až 60 km (v závislosti na délce dočasně položených kolejí v rašelinových těžebních polích). Dráha, která je nyní jedinou provozovanou rašelinovou úzkorozchodkou v Estonsku, je majetkem těžební a zpracovatelské firmy AS Tootsi Turvas (od roku 2002 součást finského koncernu Vapo OY). Firma ročně vyprodukuje (a přepraví) asi 2 miliony kubických metrů rašeliny.
Zajímavostí do té doby izolované sítě rašelinových drah v Tootsi bylo elektrické trakční vedení, kterým byly zdejší úzkorozchodky vybaveny od 50. let minulého století. V 70. letech však byla úzkorozchodná síť v Tootsi postupně deelektrizována, vyjma kolejiště závodu na zpracování rašeliny, kde je trakční vedení využíváno dosud, byť v omezené míře.

Provoz v současnosti

Lokomotiva typu K10 s vozy na přepravu rašeliny na vykládkovém místě v areálu briketárny v Tootsi (foto Petr Štefek 18. 6. 2007)
Nakládka rašeliny probíhá do souprav sestavených z 15 vozů; po hlavní trati mezi Lavassaare a Tootsi jsou pak přepravovány třicetivozové vlaky. Provoz na dráze probíhá denně, ovšem bez jízdního řádu. Intenzita dopravy kolísá, zpravidla jsou však z rašelinových polí vedeny denně čtyři vlaky do závodu na výrobu rašelinových briket v Tootsi a pět vlaků do Lavassaare. Rašelina je z Lavassaare dále přepravována nákladními automobily do přístavu v Pärnu, kde je překládána do lodí. Podobně expedice rašelinových briket ze závodu v Tootsi probíhá výhradně po silnici, neboť širokorozchodné koleje vlečky napojené do železniční stanice Tootsi na síti provozovatele dráhy Edelaraudtee Infrastruktuuri AS byly před několika lety vytrhány.
Pro posun a obsluhu nakládkových míst se používají lokomotivy řad TU6A nebo TU8, na hlavní trati pak vlaky dopravují pouze stroje řady TU7. Některé z těchto lokomotiv prošly modernizací v místních dílnách, kdy byl původní motor typu 1D12-400 o výkonu 400 koní (event. 300 koní) nahrazen automobilovým motorem značky Scania nebo Volvo o výkonu 430 koní. Podobně byl u některých strojů řady TU6A nahrazen původní motor typu JaMZ-M204A (120 koní) modernějšími motory typu JaMZ 236 nebo JaMZ 238, běžně používanými v sovětských traktorech a nákladních automobilech, s nimiž mají tyto lokomotivy společné i další díly.
V Lavassaare je v provozu 10 lokomotiv řady TU6A a po dvou strojích řad TU6D a TU8. V Tootsi je pak k vidění jedna lokomotiva řady TU8 a po dvou strojích řad TU7A, TU6A a TU6D. Několik strojů řad TU7 a TU7A v Tootsi bylo v minulosti již sešrotováno. Posun v závodě v Tootsi zajišťují malé dvounápravové elektrické lokomotivy typu K-14, resp. K-10. Pro přepravu rašeliny se používají vysokostěnné vozy typu TSV6A, které jsou v jedné části závodu vykládány odvalem a v další části na rotačním výklopníku (viz foto).

Estonská muzejní železnice

Muzejní lokomotiva TU4-1781 v Lavassaare (foto Henri Pokk 15. 7. 2006)
Likvidace sítě estonských úzkorozchodek vyvolala snahu o zachování alespoň části tohoto technického dědictví předků pro příští generace. Úsilí nadšenců vyústilo v roce 1987 v založení Společnosti muzejní železnice, která začala tvořit rozsáhlou sbírku úzkorozchodných vozidel. Postupem času se kolekce rozrůstala a dnes je (z hlediska počtu exponátů) třetí nejrozsáhlejší v Evropě. Estonská muzejní železnice (Eesti muuseumraudtee, zkráceně Eesti M. R.) se usadila právě na nevyužívané části průmyslové dráhy v Lavassaare.

V muzeu v Lavassaare (je třeba odlišit od sousedního depa rašelinové dráhy) se nachází několik provozních i neprovozních parních a motorových lokomotiv a „motovozů“. Pro nás asi nejzajímavější je provozní „kačena“ Kč4-332, vyrobená v roce 1950 v plzeňské Škodovce. Tuto lokomotivu však nalezneme na lotyšské dráze Gulbene – Alūksne, kam je dlouhodobě zapůjčena. Dalším zajímavým exponátem, jehož osudy ovšem nejsou přímo spojeny s popisovanou rašelinovou dráhou, je stroj s dobovým vojenským označením HF 11017. Jde o zástupce typové řady HF 110C (typ 531 Henschel), vyráběného za 2. světové války pro potřeby vojenských polních drah různými závody v „Říši“. Tento konkrétní kus byl vyroben v roce 1941 polskou lokomotivkou v Chrzanówě, tehdy následkem německé okupace začleněnou do koncernu Henschel a honosící se názvem Oberschlesisches Lokomotivwerk Krenau AG. Popisovaný stroj směřoval z výroby na vojenské polní dráhy rovnou do Pobaltí. Na konci 2. světové války přesídlil na rozsáhlou síť polních drah ve Viesīte (Lotyšsko), nicméně pro tamní nepříliš únosný svršek nebyl vhodný a v roce 1950 byl prodán do papíren v Līgatne (Lotyšsko). Odtud se po dalších peripetiích dostal až do sbírek muzea v Lavassaare, kde byl v roce 1998 uveden do vystavovatelné podoby.
I mezi motorovými lokomotivami je zastoupen stroj pocházející z Československa. Jde o TU3-002, jehož obdobná řada TU47.0 (705.9) je dostatečně známa i z našich úzkorozchodek. Lokomotiva dosloužila v provoze v Tootsi, odkud byla zachráněna do sbírek muzea. Stěhování lokomotivy z Tootsi proběhlo 25. května 1990, kdy byl neprovozní stroj naložen na plošinový vůz a odvezen (viz foto). Ve sbírkách muzea se dále nacházejí šlapací i motorové drezíny, několik sněhových fréz a množství osobních i nákladních vozů. V expozici nákladních vozů nelze opomenout přítomnost dalšího exponátu naší výroby – dřevěný vozík na přepravu písku z produkce smíchovské Ringhofferovy vagónky z roku 1930.
Seznam vozidel ve sbírce muzea a jejich fotografie uvádí tabulka. Kromě prohlídky svojí expozice nabízí muzeum v letní sezoně pravidelné jízdy nostalgickým vlakem na dvoukilometrové trase mezi areálem muzea a obcí Lavassaare.

Text Peeter Klaus, Michal Kozuk a Petr Štefek

Vlak vedený lokomotivou typu TU7A směřuje k nakládce na pole
(foto Peeter Klaus 16. 3. 2005)
Pohled na odstavená vozidla v depu závodu v Tootsi. V popředí je
vlastními silami provedená přestavba neidentifikované lokomotivy
TU6 až TU8 na pojízdný bagr (foto Michal Kozuk 18. 6. 2007)

Mapa drah    Seznam exponátů muzea v Lavassaare    Seznam dalších vozidel spojených s popisovanými drahami   

Prameny

    [1] http://www.museumrailway.ee/
    [2] http://narrow.parovoz.com/
    [3] Kolektiv autorů: Těplovozy SSSR, NIIInformtjažmaš Moskva 1974
    [4] Merte, J.: Lieferliste der Diepholzer Maschinenfabrik AG
© SPŽ