Řecké železnice OSE

      Řecké železnice (Organismos Siderodromon Ellados - OSE) provozují dopravu na 2 521 km tratí a z toho je normálního rozchodu 1 579 km. Dále 961 km rozchodu 1 000 mm a zbývající tratě mají rozchod 750 a 600 mm. Sídlem železniční správy jsou Atény.

      První železnici začala budovat britská společnost v roce 1867, měřila 10 km a spojila Atény s přístavem Pireas. Dokončena byla v roce 1869 a stala se na dlouhou dobu jedinou normálněrozchodnou železnicí, protože další tratě se budovaly s rozchodem 1 000 mm. Vznikla rozsáhlá úzkorozchodná síť na poloostrově Peloponés. Řecké železnice zůstaly dlouhou dobu izolované od tehdy vznikající evropské žel. sítě, protože, tehdejší turecká vláda nedovolila. Po balkánských válkách v roce 1912, kdy Turci museli vyklidit balkánský poloostrov už napojení nikdo nebránil a došlo postupně k napojení na jugoslávské a turecké železnice. K propojení s bulharskou žel. sítí došlo až v roce 1964 z důvodu dlouhodobého napětí okolo stanovení hranic po obou světových válkách.

      Páteř řeckých železnic tvoří 586 km dlouhá normálněrozchodná železnice z Atén do Soluně (Thessaloniki). Trať byla postavena jako jednokolejná a sklonově i směrově náročná. Jelikož se jedná o nejvýznamější železnici, probíhá od roku 1978 její zdvojkolejňování a napřimování, aby bylo dosaženo vyšší traťové rychlosti. Součástí modernizace bude i následná elektrifikace. Z železničního uzlu Soluň vedou tratě do Makedonie, Turecka a Bulharska. Právě trať ze Soluně na hranice s Makedonií v Gevgelii byla jako první elektrifikována v roce 1993 napájecí soustavou 25 kV, 50 Hz, ale elektrický provoz nebyl dosud zahájen.
      K vozbě vlaků jsou v současné době převážně používány motorové lokomotivy, motorové vozy nebo jednotky. S motorizací osobní dopravy začaly řecké železnice hned po 2. sv. válce, v 50-tých letech nakoupily první čtyřnápravové motorové vozy, které vyrobila italská firma Fiat. Jednalo se celkem o 26 motorových vozů dodaných ve dvou sériích a označených AA 11-36. V roce 1962 následovala dodávka deseti motorových vlaků složených vždy ze dvou motorových vozů (označených AA 71-90) a jednoho vloženého od německé firmy Maschinenfabrik Esslingen. V letech 1975-6 zakoupily řecké dráhy u maďarské firmy Ganz deset třídílných motorových jednotek složených z motorového vozu (AA 91-100), vloženého vozu (AA 181-190) a řídícího vozu (AA 171-180). Motorové vozy jsou poháněny přeplňovanými osmiválcovými motory Pielstick 8 PA 4-185 o výkonu 840 kW. Přenos výkonu zajišťuje hydrodynamická převodovka Voith L520rU2 spojená s hydrodynamickou brzdou Voith KB 380/1. Jednotky jsou provozovány i jako dvoudílné jak je patrné z fotografie soupravy AA 171+AA 91 ve stanici Leptokaria 19.7.1997. Pro vozbu vlaků kategorie IC mezi Aténami a Soluní vyrobily v letech 1988-9 podniky v bývalé NDR dvanáct luxusních motorových jednotek s elektrickým přenosem výkonu. Jsou složeny ze dvou motorových vozů (601-24), jednoho vloženého vozu 1. třídy s bufetový oddílem a jednoho 2. třídy. Mechanickou část dodala firma LEW Hennigsdorf a elektrickou část firma AEG. Jako hnací agregát slouží dvanáctiválcový vidlicový motor MTU, který pohání synchronní střídavý generátor Siemens. Střídavý proud je usměrněn a přiveden vždy na jeden stejnosměrný trakční motor umístěný v hnacím podvozku. Maximální rychlost je 160 km/h. V roce 1995 bylo od stejných výrobců dodáno dalších osm jednotek (651-66), ale tentokrát v pětidílném provedení. Na snímku z 22.7.1997 je poblíž Leptokárie zachycena jednotka 662+661 na rekonstruovaném úseku tratě.

      Motorizace nákladní dopravy začala až v roce 1961, kdy americká firma Alco dodala první lokomotivy. Jednalo se deset čtyřnápravových lokomotiv (A 201-10) Stejný výrobce dodal v několika sériích další lokomotivy různých typů. V roce 1962 deset 6-ti nápravových (A 301-10), 1966 sedm 6-ti nápravových (A 320-27). V roce 1973 dodala kanadská firma Montreal Locomotive Works (MLW) dvacet 6-ti nápravových lokomotiv (A 451-70) typu MX 627 o výkonu 1 581 kW (viz A 465 poblíž Leptokárie 25.7.1997) ,které slouží v osobní i nákladní dopravě. A dále v roce 1975 dodala opět MLW deset ještě výkonnějších (2 611 kW) lokomotiv (A 501-10). Kromě amerických lokomotiv nakupovali OSE lokomotivy i evropských výrobců, jako je německá firma Krupp (30 posunovacích lokomotiv)a Siemens spolu s firmou Jung (10 6-ti nápravových nákladních lok.), dále rumunská firma "23. August" (19 lokomotiv) a Electroputere Craiova (10 6-ti nápravových lokomotiv A 551-60) jedná se o nevýkonnější lokomotivu řeckých drah (2 980 kW), viz. foto lokomotivy A 553 28.7.1997 v Leptokárii, od francouzské firmy Altshom (26 lokomotiv), od maďarské firmy Ganz (11 lokomotiv A 251-261) známých jako řada M 41 MÁV. Zatím poslední přírůstek do parku řeckých drah bylo dvacet lokomotiv A 411-30 odkoupených v roce 1989 od DB (řada 221 DB, ex V 200.1). Dále mají řecké dráhy objednáno 15 čtyřnápravových motorových lokomotiv se střídavým přenosem výkonu od německé firmy ADtranz pro max. rychlost 200 km/h. Po dokončení elektrizace tratě ze Soluně do Atén se předpokládá s jejich přestavbou na elektrické.

      Na sklonku loňského roku dodaly firmy Siemens (el. část) a Krauss-Maffei (mechanická část) prvních šest elektrických lokomotiv H 561-6. Lokomotiva vychází z typu Eurosprinter (řady 252 RENFE a 2700 CP). Prototypy těchto lokomotiv H 561,2 byly zkoušeny na Železničním zkušebním okruhu v Cerhenicích v září a říjnu 1997 (viz foto z 3.10.1997).