Rhätische Bahn & Ferrovia Retica

     Rétská dráha se nachází v zemi sýrů, hodinek, bank a nádherných hor, tedy ve Švýcarsku, přesněji řečeno v kantonu Gräubünden, který se nachází v nejvýchodnější části země, v oblasti Rétských Alp s nejvyšším vrcholem Piz Bernina (4049 m.n.m.) na hranicích s Itálií a Rakouskem. Správním střediskem kantonu je město Chur, dalšími významnými středisky jsou města Davos a Svatý Mořic.

     První železnice v kantonu byla normálně rozchodná trať Spojených Švýcarských železnic spojující Buchs s Churem. Nejstarší tratí Rhétských drah je úzkorozchodná trať (1000 mm) z Landquartu do Davosu, jejíž první úsek Landquart - Klosters byl dán do provozu 29. září 1889, o rok později byla dána do provozu další část Klosters - Davos. Železnici původně provozovala Akciová společnost Landquartsko-davoské dráhy, která se v roce 1895 přejmenovala na Rhétskou dráhu (RhB). Spojovací trať z Churu do Landquartu byla uvedena do provozu 29. 10. 1896, ale měsíc před tím byla zprovozněna jihozápadní větev RhB z Churu do Reichenau a Thusis. V letech 1889-1904 byla postavena nejkrásnější a stavebně nejnáročnější část Rétských železnic, trať z Thusis přes Tiefencastel, Filisur a Samedan do Svatého Mořice. Při budování tohoto úseku museli stavitelé vyřešit několik stavebních oříšků. Prvním oříškem bylo překonání hlubokého údolí řeky Landwasser těsně před Filisurem. Údolí překlenuli 65 metrů vysokým a 130 metrů dlouhým kamenným viaduktem v oblouku o poloměru 100 m ve stoupání 20‰. Oba konce mostu přechází přímo do tunelu. Druhým oříškem byl úsek mezi stanicemi Bergün (1372 m.n.m.) a Preda (1788 m.n.m.). Zde stavitelé na 12,5 km dlouhém úseku nechali trať vystoupat o 461 m. To se jim podařilo soustavou dvou tunelů po 270°, tří vratných tunelů a čtyř viaduktů přes řeku Albulu. Maximální stoupání dosahuje hodnoty 35‰. Délka traťového úseku je 12,5 km, ale skutečná vzdálenost mezi oběma stanicemi je asi 5,5 km. Kolem tratě vede turistická stezka, ze které je nádherný výhled na jednotlivé stavby zasazené v nádherné horské krajině Rétských Alp. Třetím a asi nejtěžším oříškem byl skalní masív hřebene Rétských Alp tyčící se za stanicí Preda. Ten byl překonanán 5864 metrů dlouhým Albulským tunelem v nadmořské výšce 1820 m. Trať zde dosahuje vrcholu a pak klesá směrem k Svatému Mořici přes Bever. V roce 1909 byla dokončena spojovací trať z Davosu do Filisuru. 1. srpna 1912 skončila výstavba trati z Reichenau do Disentis/Muster, kde se RhB napojuje na síť železnic Furka-Oberalp (FO). Během dalšího roku byla dána do provozu nová větev RhB, a to trať Bever-Scuol, tato trať byl od počátku stavěna jako elektrifikovaná. Ve čtyřicátých letech byly k RhB připojeny další železnice s metrovým rozchodem. Od 1. 1. 1942 to byla trať Chur - Arosa, která byla uvedena do provozu již v roce 1914 s elektrickým provozem. Na této trati je také k vidění nejvyšší most u RhB. O rok později přibyla i Berninská dráha, která spojuje Svatý Mořic s italským Tiranem přes Berninský průsmyk. Na této trati leží i nejvyšší bod RhB, který se nachází ve stanici Bernina-Ospizio (2253 m.n.m.), maximální stoupání v obou směrech doshuje až 70‰, ale i tak je tu výhradně adhezní provoz. Další zajímavostí této trati je kruhový viadukt nedaleko stanice Brusio. Berninská dráha byla vybudována v letech 1908-1910 jako elektrická se stejnosměrným systémem 1000 V.

     Zatím poslední tratí RhB, která je ovšem ve výstavbě, bude trať spojující Klosters s Lavin. Na této trati bude také stát nejdelší tunel RhB o délce přibližně 19 km. Celá stavba má být dána do provozu v roce 2000. Dnes jsou všechny tratě RhB elektrifikovány systémem 11 kV 16 2/3 Hz, kromě již zmiňované Berninské dráhy a tratě Arosa-Chur, která je napájena stejnosměrným systémem 2000 V. Během roku 1997 měla být tato trať přepojena na systém střídavý stejně jako ostatní tratě RhB (k přepojení došlo 29. 11. 1997). Celková délka tratí RhB činí 375 km, celková délka mostů je 12 000 m, celková délka tunelů je 39 968 m. Nejvyšším bodem je stanice Bernina-Ospizio (2253 m.n.m.) a nejnižším bodem je stanice Tirano (429 m.n.m.).


Text a foto Richard Lužný   

© SPŽ