Ivančický viadukt (26.8.1999)

         Tak už je to tady. Po krátkém tichu před bouří v době letošních letních prázdnín se nad údolím řeky Jihlavy poblíž Moravských Bránic rozběhl nebývalý ruch a pod plameny autogenu skončila větší část jednoho z nejzajímavějších mostů v naší zemi, starého Ivančického viaduktu. Vzhledem k významu této události bych Vám zde chtěl přiblížit postup celé demolice podrobněji.
           Veškeré dění okolo vlastního rozebírání tohoto unikátního mostu a prací s ním spojených začalo poměrně nenápadně po delších přípravách v polovině srpna roku 1999. Nejprve si mohl náhodný přihlížející povšimnout nápadného úbytku náletové vegetace pod viaduktem a ohrazení celého prostoru. To se ovšem již zpráva o začátku konce jedné z dominant tohoto kraje rychle rozšířila mezi veřejností a celé staveniště se pomalu stávalo poutním místem (nebo spíš pouťovou atrakcí). Práce na mostě mezitím nabíraly na intenzitě. Do konce měsíce odstranili dělníci kolejový svršek v celé délce mostu, tedy i z té části, která má být zachována. Dubové mostnice, zbylé dřevěné části postranních lávek i kolejnice byly shazovány přímo dolů pod viadukt. Potom byl prostor pod mostem vyklizen a začala se navážet po částech těžká technika, zejména dva jeřáby Demag o nosnosti 350 a 80 tun. Jeřábové práce zajišťovaly Hutní montáže Ostrava.
           Vlastní rozebírání začalo v pátek 3. září tam, kde byla konstrukce starého ivančického viaduktu narušena poprvé, na hrušovanské straně. Skupina pracovníků firmy Balance z Prahy, která subdodavatelsky prováděla výškové práce, nejprve uchytila lana jeřábů do zářezů v podélnících, připravených předešlého dne, aby mohly být následně jednotlivé díly odpáleny a spuštěny na zem. Rozpalování jednotlivých příček probíhalo vždy souběžně na obou stranách nosníku směrem od spodu nahoru. Po přerušení horních podélníků se celý kus, tvořený většinou polovinou mostního pole, mírně zhoupnul napružením lan do výšky a byl ihned spuštěn na zem. Po odstranění celého pole následovala demontáž uvolněného pilíře. Ten, po upálení šroubů, které jej přes sto let pevně upevňovaly na kamenné patě, pozvedl sedmdesátimetrový jeřáb, aby jej mohl druhý podtrhnout. Takto byl potom pomalu položen na bok do trávy, kde jej čekal stejný osud jako kusy nosníku - rozpálení zaměstnanci brněnského Centrokovu na bezejmenný šrot

A takto vypadal o týden později (4.9.1999)

a následný odvoz. První den bylo rozebráno pole mezi 5. a 4. pilířem (číslováno od Bránic) s převislým zbytkem prvního pole od hrušovanské podpěry. V sobotu podlehlo plamenům autogenu další jedno a půl mostního pole, které následovalo položení dvou uvolněných pilířů. V neděli 5. září se začal postup demolice zpomalovat úměrně s blížící se řekou, protože pod širokými pásy jeřábu začala měknout zem. Břeh Jihlavy musel být dokonce zpevněn několika vrstvami vyřazených pražců. Do historie tento den vstoupily poloviny polí před a za druhým pilířem, opět spolu se dvěma osiřelými pilíři. Následující den zbylo demontovat pouze zbylou polovinu pole. To se ovšem nacházelo až za řekou, takže muselo být snášeno prodlouženým ramenem po krátkých, přibližně dvoumetrových kouscích, jež přesto vážily okolo deseti tun. Byl to neopakovatelný pohled. Při řezání viaduktu doslova ukapávalo rozžhavené železo. To se ani za přibližně čtyřicet metrů volného pádu nestihlo dostatečně ochladit a občas podpalovalo trávu, takže přítomní hasiči museli okamžitě zasáhnout. Celému impozantnímu divadlu přihlíželo, zejména o víkendových dnech, velké množství lidí. Je třeba přiznat, že mnozí z nich se nechovali příliš ukázněně. Demolice totiž probíhala za provozu na sousedním novém mostě, což ovšem nezabránilo rodinkám s dětmi považovat jej za vyhlídkovou terasu.

Čekání až přijde na řadu další pole... (4.9.1999)

           O tom, proč k této události vůbec došlo, kolují různé dohady. I názory na její oprávněnost se velmi různí. Jisté však je, že v druhé polovině devadesátých let došla schátralost celého Ivančického viaduktu do takového stavu, že ji bylo třeba okamžitě řešit. Buď provést finančně náročnou opravu minimálně v rozsahu zakonzervování konstrukce, zpevnění podloží větším množstvím mikropilot, opravy zdiva podpěr a zabránění přístupu nepovolaných osob (mládeže) na most, nebo snesení celého mostu, protože jeho stav začal bezprostředně ohrožovat své okolí. Nehledě na to někteří spoluobčané začali pozvolna proměňovat tuto technickou památku na druhotné suroviny, čímž narušili i tak špatnou soudržnost některých částí (zejména plechů a drobného kolejiva) a ty pak akutně hrozily pádem. Dalším nezanedbatelným argumentem (zejména ivančického městského úřadu, který dal prý na čas most hlídat svou městskou policií) bylo několik smrtelných úrazů, ke kterým na mostě došlo, především mezi vyznavači bungee-jumpingu. Po zdlouhavých jednáních o více či méně realistických návrzích z různých stran se zúčastněné instituce z jara letošního roku dohodly na kompromisním návrhu, který počítá se zachováním jednoho mostního pole s pilířem na bránické straně a sešrotováním zbytku mostu.

Osobní vlak do Hrušovan s lokomotivou 750.143-0 na Novém ivančickém viaduktu. Na sousedním mostě je již dobře patrné odstranění svršku (26.8.1999)

           Po pondělí 6. září se o Ivančickém viaduktu hovoří v minulém čase. Louka pod ním byla vyklizena, sejmutá torza odvezena. Zbylá část, jeden pilíř s podpěrou a mostním polem, je nadále na seznamu kulturních památek ČR a je provizorně staticky zajištěna. O jejím dalším osudu ještě není rozhodnuto. Na podzim bylo vypsáno výběrové řízení na posouzení stavu a projekt zajištění konstrukce. Město dostalo v roce 1999 na opravu dotaci ve výši půl milionu korun, kterou nestihlo proinvestovat, a požádalo o převedení na letošní rok. Pokud bude opravdu přidělena, mělo by dojít k proměření a definitivnímu statickému zajištění konstrukce, případně i k výměně poškozených dílů. Poté bude možné jej dokonale očistit a provést nátěr. Pro zajímavost: předběžné kalkulace z minulého roku přesáhly v nejlevnější variantě dva miliony korun. Ivančická radnice považuje viadukt za významnou turistickou atrakci a i místní patrioti si "svého Železňáku" náležitě váží, což bylo vidět na počtu přihlížejících při jeho demolici. Všechny práce spojené s jeho opravou jsou plánovány etapově, aby mohly být prováděny v návaznosti na skromný objem finančních prostředků. Je proto pravděpodobné, že budou trvat několik let. Co se týče využití, často se spekuluje o naučné stezce nebo vyhlídkové plošině nad údolím. U této zajímavé možnosti je velkou překážkou přístup k mostu po strmém srázu nad silnicí. Z opačné strany je zase odříznut dvojicí železničních tratí. Hrušovanská podpěra, která se nakonec stala viaduktu osudnou, by měla být odstraněna, aby se odlehčilo sousední podpěře nového mostu. Kamenné paty budou pravděpodobně ponechány svému osudu.
           Těžko nezaujatě soudit, jestli ještě bylo možné tento unikátní most zachránit, nebo přesněji, jestli by to stálo za vynaložení obrovského množství finančních prostředků, kterých se nedostává snad všude, kam se dnes podíváme, tedy i na opravy jiných provozovaných mostů. Zučastněné instituce si odpovědnost za osud této technické památky příliš dlouho přehazovaly mezi sebou jak horký brambor, až se jim v podstatě rozsypala v dlaních. Doufejme jen, že bude mladším generacím zachován alespoň v podobě malé části, u které by snad již neměl být takový problém profinancovat důstojnou rekonstrukci a v tomto stavu ji i nadále udržovat. V dnešní době však kdo ví? Byla by to ale velká škoda.