Achenseebahn

     Achenseebahn je další z mnoha nádherných alpských tratí v Rakousku.
Lokomotiva č.1 ve stanici Eben 2.5.1998
Tato ozubnicová dráha se nachází v Bavorských Alpách ve spolkové zemi Tyrolsko, přibližně 50 km severovýchodně od Innsbrucku. Výchozí stanice dráhy je v Jenbachu (530 m n.m.), který leží na trati ÖBB Innsbruck - Wörgl. Nádraží v Jenbachu je společné a navíc zde ještě končí úzkorozchodná trať (760 mm), spojující Jenbach s 27 kilometrů vzdáleným Mayrhofenem. Podle říčky Ziller, jejímž údolím trať vede, se také nazývá Zillertalbahn. V Jenbachu je také depo s dílnami ozubnicové dráhy. Zubačka spojuje městečko Jenbach s 6,8 km vzdáleným jezerem Achensee (930 m n.m.), kde trať končí u přístaviště parníků Seespitz Bahnstation. Na trati jsou tři zastávky: Burgeck, Eben a Maurach. Zajímavostí dráhy je částečně adhezní a částečně ozubnicový provoz. V úseku Jenbach-Eben je ozubnicový provoz. Lokomotiva soupravu vytlačí, ve stanici Eben soupravu objede a dále pokračuje v čele soupravy do stanice Seespitz, již s adhezním pohonem. Trať je v provozu od května do konce října, denně zde jezdí tři páry vlaků a v hlavní sezoně (červen-září) až sedm párů.
     Historie této železnice začíná už v minulém století, kdy 25. 7. 1886 obdržel předběžnou koncesi na stavbu železnice rakousko-maďarský generální konsul Theodor Freiherr von Dreyfus. Projekt tratě vypracoval inženýr Heinrich Schröder z berlínké firmy Soenderop & Co. Tato firma projektovala také Gaisbergbahn v Salzburku. Na podzim roku 1886 byly plány na stavbu trati předány na ministerstvo obchodu. Místní obyvatelé však výstavbě železnice
Lokomotiva č.1 stoupá ze stanice Jenbach 2.5.1998
k jezeru moc nakloněni nebyli. O opaku je přesvědčil opat místního kláštera benediktínů Konrad Widauer. Důvod byl prostý, klášter s pomocí německého kapitálu provozoval na jezeře paroplavbu, takže železnice by umožnila větší příliv turistů do této oblasti. A tak 1. 9. 1888 Jeho Veličenstvo Císař Franz Josef vydal koncesi na stavbu a provozování úzkorozchodné železnice z Jenbachu přes Eben a Maurach k jižnímu cípu jezera Achensee. Koncese byla vydána na 90 let, přičež prvních 20 let byl provozovatel osvobozen od placení daní. Financování celého projektu zajistil magdeburský velkoprůmyslník Hermman Gruson a berlínský bankovní dům Schlesinger & Trier. Ti později vytvořili akciovou společnost Achensee. Výstavba trati začala 1. 11. 1888 a za šest měsíců byla hotova. První zkušební jízda proběhla 15. 4. 1889 a 4. 6. 1889 proběhla technicko policejní zkouška celé trati. Do provozu byla trať uvedena 6. 6. 1889. Maximální stoupání na trati je 160‰ a minimální poloměr oblouku 100 m. Železnice je opatřena ozubnicí švýcarského inženýra Konrada Riggenbacha. Původně trať končila půl kilometru od jezera a teprve v roce 1916 byla prodloužena až k přístavišti parníků.
     Původní vozový park tvořily čtyři parní lokomotivy, šest osobních vozů a tři nákladní vozy. Parní lokomotivy vyrobila v roce 1889 Wiener Lokomotivfagriks-AG. Floridsdorf, s výrobními čísly 701-704. (u nás U 29.0 na Štrbě 1888-1932). Lokomotivy kromě výrobních čísel obdržely také jména:

  • No. 701 Theodor {Dreyfus}
  • No. 702 Hermman {Gruson}
  • No. 703 Carl {Schlesinger}
  • No. 704 Georg {Soenderop}
Lokomotiva č. 4 byla během II. světové války rozebrána na náhradní díly, takže dnes jsou v Jenbachu pouze tři stroje. Lokomotiva vážící 18,26 t je vybavena dvouválcovým parním strojem o výkonu 130 kW. Lokomotivy jsou vybaveny několika brzdovými systémy, vedle protitlaké brzdy je to pásová brzda a špalíková brzda. Otevřené dvounápravové osobní vozy vyrobila v roce 1890 firma Wietzer Graz. Osobní vozy č. 5 a č. 6 jsou mladší, z roku 1903 resp. 1907. Oba vozy prošly v roce 1989 komplexní rekonstrukcí. Novým majitelem dráhy se v roce 1924 stala firma TIWAG, což je zkratka tyrolských vodních elektráren, jejichž většinovým podílníkem je město Innsbruck. Poslední velkou investicí této společnosti do železnice byla její komplexní rekonstrukce v roce 1982.
Lokomotiva č.1 v přístavu u jezera Achensee 2.5.1998

Text a foto Richard Lužný  

© SPŽ