GRYFICKÁ MÍSTNÍ DRÁHA

První vlak na území dnešních západních Pomořan vyjel po Berlínsko-štětínské dráze (Berliner-Stettiner Eisenbahn)

Karnice - zbytky viaduktu po zrušené normálněrozchodné trati Trzebiatów - Kamień Pomorski (20. 7. 1995).

už v roce 1843, ale během dalších 50. let státní investice do železnic nestačily pokrýt požadavky regionálních společností a firem. Nejprve zde železnice byla považována za neznámý technický zázrak a její výstavba pokračovala pozvolna. Teprve v letech 1855-1875 většinu tratí převzal ze soukromých rukou stát, který měl ze strategických důvodů zájem jen o hlavní tratě. 28. července 1892 pruský parlament vydal "Zákon o místních drahách a soukromých vlečkách" (Gesetz über Kleinbahnen und Privatenschlußbahnen), s cílem povzbudit fungování soukromé dopravy, která by pokryla stále rostoucí zájem o lokální přepravu v celém státě. Základním úkolem těchto drah byla přeprava lidí a nákladů do stanic normálněrozchodných drah nebo průmyslových center.

Už dva dny po vydání tohoto zákona založil Friedrich Lenz, mající dlouholeté zkušenosti s výstavbou železnic, ve Štětíně stavební společnost "Eisenbahnbau- und Betriebsgesellschaft Lenz & Co. GmbH". Tato společnost se zabývala nejen stavbou tratí, ale i jejich provozováním. Její základní kapitál činil 4 miliony marek a hlavním podílníkem byla Berlínská obchodní společnost. K založení společnosti "Lenz & Co. GmbH" přispěl i podnik Friedricha Kruppa z Essenu, který počítal s objednávkou kolejnic. Osoba Friedricha Lenze se stala v Pomořanech všeobecně známou a symbolizovala rozvoj této pruské provincie v souvislosti s výstavbou nových tratí. V té době na území pruské provincie Pommern Friedrich Lenz navrhl mj. šest samostatných místních drah o různých rozchodech kolejí:

1. Stargardskou (Saatziger Kleinbahn),
2. Reskou (Regenwalder Kleinbahn),
3. Kołobrzegskou (Kolberger Kleinbahn),
4. Koszalinsko-białogardskou (Koslin-Bublitz-Belgarder Kleinbahn),
5. Słupskou (Stolper Kleinbahn)
6. Gryfickou (Greifenberger Kleinbahn)

Počátkem posledně jmenované úzkorozchodky bylo město Gryfice (tehdy Greifenberg), ležící na 80. km

Stará pohlednice z r. 1903 - pochází z alba Antoniho Cieslinského "Gryfice w starych fotografiach"

normálněrozchodné trati Dąbie - Kolobrzeg (Altdamm - Kolberg) postavené také díky Friedrichu Lenzovi v r. 1882. Hlavním důvodem stavby této úzkorozchodky byla přeprava surovin a výrobků pro městský cukrovar v Gryficích.

V červenci r. 1893 vznikla společnost pro stavbu úzkorozchodné dráhy Greifenberg - Horst (Genossenschaft zum Bau einer Kleinbahne von Greifenberg bis Horst), která plánovala stavební výdaje ve výši 750 tisíc marek. O dva roky později, 22. července 1895, byla firmě "Lenz & Co. GmbH" udělena koncese na stavbu a provoz nové úzkorozchodky. Majitelem "Greifenberger Kleinbahn AG", čili "Gryfické místní dráhy a.s." se stala také pruská vláda (29% akcií), provincie Pomořany (29%), okres Greifenberg (25%), lesní úřad (3%) a okres Cammin in Pommern (2%).

Práce na prvním úseku úzkorozchodky skončily již na podzim téhož roku. Pravidelný provoz na 36 km dlouhém úseku trati směrem k pobřeží Baltu byl zahájen teprve 1. července 1896. Od počátku majitelé dráhy počítali s přepravou zemědělských plodin, ale zároveň nezapomněli ani na cestující, hlavně pak na letní hosty, toužící po koupání v moři. Proto konečnou stanici umístili několik stovek metrů od pláže, v rybářské obci Horst (dnes Niechorze). Sám název této stanice - Horst Seebad (nynější překlad by zněl Niechorze - Mořské lázně) - uvedený do jízdního řádu se stal ideální reklamou úzké dráhy. Vozový park úzkokolejky v té době tvořily 3 parní lokomotivy, 4 osobní a 16 nákladních vozů. Pohodlnou jízdu cestujícím zajišťovaly dvounápravové vozy s dvěma plošinami a moderní Heberleinovou brzdou. Výrobce vozů (Vagónka v Görlitz) garantoval jejich výborné fungování dokonce i v zimním období, protože každý vůz byl vybaven i parním topením.

Neustále se zvyšující požadavky na přepravu cukrové řepy vedly k otevření tratě Gryfice - Dargosław (Dargislaff)

Gryfice muzeum (červen 1993) - parní lokomotiva z gryfického cukrovaru (Ty 9785, Orenstein&Koppel 1921)

5. října 1898. Na jejím začátku fungovala tříkolejnicová splítka (750/1435 mm), umožňující přímý vjezd normálněrozchodných vlaků do gryfického cukrovaru. Podle historických zdrojů přepravila v roce 1900 Gryfická místní dráha 48 tisíc cestujících a 39 tisíc tun zboží. Příznivé hospodářské výsledky vedly Friedricha Lenze k odvážnému rozhodnutí o změně rozchodu z 750 na 1000 mm na celé trati. Není pochyb o tom, že to muselo způsobit mnoho problémů v provozu (přestupování či překládky mezi vlaky) a dodatečné náklady na úpravu již existujících tratí. Prvním úsekem s novým rozchodem koleje byla trať Gryfice - Golczewo (Gültzow), na kterém byl pravidelný provoz zahájen už 17. srpna 1901. Všechny práce na ostatních tratích trvaly ještě téměř 4 roky. Friedrich Lenz pocházející z této oblasti velmi usiloval o rozvoj svého rodného kraje. V roce 1902 v obci Czarnogłowy (Zarnglaff) založil podnik na těžbu vápence. O rok později (1. prosince 1903) nechal prodloužit trať gryfické dráhy z Gołczewa přes Czarnogłowy do Stepnice (Stepenitz) u Štětínského zálivu, což značně usnadnilo přepravu vytěženého materiálu do tamního přístavu a normálněrozchodné stanice v Łoźnici (Cantreck).

V letech 1905 až 1913 se síť pomořanských úzkorozchodek intenzivně rozrůstala. Do provozu bylo uvedeno několik nových odboček: do Śniatowa (Schnatow), Mrzeżyna (Deep) a Trzygłówa (Trieglaff). Dvě největší města této oblasti - Gryfice a Trzebiatów (Treptow) - spojily dvě úzkorozchodné tratě (přes Niechorze a Dargosław). V tomto období vzrostl počet osobních vozů na 34, a nákladních až na 323. Dráha také vlastnila čtyřnápravový salónní vůz, postavený vagónkou "Wismar" v r. 1911. Berlínská lokomotivka "Orenstein & Koppel" doplnila vozový park úzkokolejky o 7 parních čtyřnápravových lokomotiv. Do roku 1914 se obrat dráhy zvětšil sedminásobně ve srovnání s koncem 19. století.

Mezitím v roce 1910 přešla správa úzkokolejky ze společnosti "Lenz & Co. GmbH" na Provincionální svaz, což byl začátek potíží s přepravou vápence z kamenolomu v Czarnogłowech do normálněrozchodných stanic státních drah. Tehdy se Friedrich Lenz rozhodl postavit vlastní normálněrozchodnou odbočku (7 km dlouhou) do stanice Rokita (Rackitt). Toto spojení bylo uvedeno do provozu už 16. září 1911 a jeho majitel umožnil pomocí třetí kolejnice jízdu i vlakům gryfické úzkorozchodky.

Během 1. světové války došlo ke snížení počtu přepravených osob i zboží a dráha přišla o 8 parních Malletek,

Gryfice - vedle gryfického muzea stojí pár osobních vozu, provozovaných do r. 1978. Údajně nejsou určeny k záchraně (18. 7. 1995).

které byly předány vojenským polním drahám. V roce 1920 přešla správa nad celou sítí úzkorozchodných drah do rukou Sdružení západopomořanských místních drah, které rozhodlo o úpravách tratí (mj. likvidace zástavky Chaussehaus a podepsání smlouvy se štětínskou továrnou "Vulcan" na nákup parních lokomotiv. V polovině 20. let přivedly ekonomické důvody provozovatele dráhy k provozování autobusové dopravy na málo využívaných úsecích dráhy a také k zavedení motorových vozů na ostatních tratích. S cílem přímého dovozu cukrové řepy z dalších obcí si v roce 1926 správa "Greifenberger Kleinbahn AG" na 9 let pronajala od Kolobrzegské místní dráhy 16-tikilometrový úsek Tąpadły (Dummadel) - Skrzydłowo (Mühlenbruch). V rámci unifikace lokomotiv správa gryfické úzkorozchodky převzala v roce 1933 několik pětinápravových tendrovek z dánské úzkokolejky A.B.A. v Alsenu. Tyto lokomotivy byly vyrobeny v roce 1926 štětínským "Vulcanem".

Během velké hospodářské krize došlo¨na počátku 30. let k poklesu obratu. V roce 1937 gryfickou dráhu převzalo Pomořanské ředitelství státních drah (Die Landesbahndirektion Pommern) se sídlem ve Štětíně. Během celé stoleté historie dráhy se rok 1938 stal rekordním - tehdy úzkorozchodné vlaky přepravily více než 400 tisíc cestujících a bezmála 260 tisíc tun zboží.

Po osvobození Rudou armádou získal německý Greifenberg prozatímní název Zagórze. Do července roku 1945 na území

Niechorze - "Ciuchcia-Retro-Express" míjí maják z r. 1866 (19. 7. 1995)

zagórzského okresu prakticky neexistovala žádná železniční doprava - teprve v posledních dnech tohoto měsíce odjel první poválečný úzkorozchodný vlak. V tehdejším tisku najdeme, že "(...) v [první] výročí prohlášení Červencového manifestu, 22. července [1945 - tj. přesně 50 let po získání koncese - pozn. F.K.] se konalo slavnostní zahájení poválečného provozu úzkorozchodky, (...) velmi se o to zasloužil (...) pan Rutkowski. První vlak přivezl občany Zagórze do Niechorze. Během cesty, ve stanici Paprotno, starosta obce, pan Olechowicz, uspořádal slavnostní oběd (...)". Brzo byla zahájena doprava i do Trzebiatówa. Značná část trati byla během válečných událostí zničena nebo byla rozkradena ustupujícími Němci nebo ruskými oddíly jako tzv. "válečná kořist".

Po převzetí pomořanských úzkorozchodných tratí pod správu státní železnice PKP (Polskie Koleje Państwowe) v roce 1949, byla gryfická místní dráha přidělena Oblastnímu ředitelství PKP ve Štětíně. Pro jednotné řízení všech úzkorozchodných tratí v tomto obvodě, spojily PKP tyto dráhy (před válkou samostatné) v jeden umělý organismus - "Pomořanské místní dráhy". Bohužel několik předválečných spojení (mj. do Trzygłówa a Rokity) nebylo opět uvedeno do provozu, a jiné (např. Trzebiatów Mokre - Mrzeżyno) PKP zlikvidovaly po krátké době provozu. Také ne všechny stanice a zástavky z předválečného období byly opět otevřeny. Po válce z mapy gryfické úzkorozchodky zmizela např. německá zástavka Horst Liebelose, nacházející se v Niechorzi u jezera Liwia Luza. Stejný osud potkal i uzel v Czarnogłowach.

V té době vznikly také i nové zástavky (např. Golczewo Gaj). Kvůli zničení mostu přes řeku Rega v Gryficích,

Niechorze - celkový pohled na nádraží z r. 1913 (19. 7. 1995)

prozatím všechny vlaky směrem k Trzebiatówu (přes Dargosław) odjížděly z provizorní stanice "GRYFICE N. REGA MOST", zřízené na pravém břehu řeky. Tím ovšem nebyl vyřešen problém nákladní dopravy. Tuto situaci zachraňovaly vlaky jezdící okružní trasou - např. v jízdním řádu z roku 1946 je uveden vlak č. 8114/8113 Gryfice Wąsk. - Niechorze - Trzebiatów Wąsk. - Tąpadły - Ryman a zpět. Celková délka této trasy čítala 103 km (samozřejmě v jednom směru), zatímco novým mostem by se zkrátila na 32 kilometrů.

Rozvoj automobilové dopravy v 60. letech zahájil snižování požadavků na přepravní výkony úzkorozchodné dráhy. Tehdy bylo zrušeno několik dalších úseků trati (např. v roce 1966 skončil provoz osobních vlaků na tratí Tąpadły - Skrzydłowo).

V poválečném Polsku prakticky neexistovala výroba vozidel pro rozchod 1000 mm. Pomořanské místní dráhy používaly staré vozy, často pamatující začátek 20. století. Tyto nedostatky se řešily na tratích bývalé gryfické místní dráhy dovozem vozů z jiných úzkorozchodek např. z Piaseczna (u Warszawy) a z okolí Poznaně: środské a śmigielské dráhy (rozchod 750 mm). Značný stupeň opotřebování parních lokomotiv donutil Generální ředitelství PKP k rozhodnutí o přestavbě 17 strojů řady Px 48 z rozchodu 750 na 1000 mm; v roce 1975 byla tato vozidla nasazena do služby v Gryficích. Tehdy byla také zahájena výroba podvalníků (řada Tw6a/100), díky nimž byla ukončena obtížná překládka. "Moderní technika" se dostala na pomořanské tratě až v roce 1978, kdy dorazila z Rumunska první dodávka motorových lokomotiv řady Lxd2. Později byly dodány i osobní vozy řady Bxhpi a motorové vozy řady MBxd2 - také pocházející od rumunského výrobce (závod "23. August"). Celý zmíněný rumunský vozový park jezdí v Gryficích dodnes.

Dodávka nového moderního vozového parku před 20 lety umožnila zachránit zbytky dosud fungujících strojů pro příští

Gryfice - přes náměstí před normálněrozchodným nádražím vede úzká do Brojec a Trzebiatówa - dnes mimo provoz (12. 10. 1997)

pokolení. Ochrana památkových vozů a strojů se stala doménou Muzea úzkorozchodné dráhy v Gryficích, které vzniklo roku 1978, tehdy ještě jako součást Železničního muzea ve Varšavě. Dnes na výstavních kolejích, vedle několika parních lokomotiv PKP (nejstarší je z roku 1909), stojí i lokomotiva z gryfického cukrovaru (Ty 9785, výr. Orenstein & Koppel, 1921) a také nákladní vozy různých typů (kryté, plošinové, pro dopravu uhlí). Ve sbírce muzea jsou i zvláštní vozy např. sněhový pluh, podvalníky pro přepravu normálněrozchodných vozů a ruční drezína. Jeden z posledních přírůstků muzea je motorový vůz MBxd1-348 (vyrobený v roce 1935), který kdysi jezdil v okolí Warszawy na tratích grójecké úzkorozchodky. V roce 1966 se dostal i do Gryfic, kde nejprve sloužil cestujícím, a pak zaměstnancům dráhy jako školící vůz. Celou expozici gryfického muzea doplňuje obrovské dvouramenné návěstidlo a opravená točna pro rozchod 1000 mm.

Dvě poslední provozní parní lokomotivy řády Px 48 (č. 3901 a 3912) jezdily do roku 1986. Po generální opravě se vrátily zpět do Gryfic a teď slouží při jízdách zvláštních vlaků. Od roku 1991 se těší obrovskému zájmu cestujících "Ciuchcia-Retro-Express", turistický vlak Pomořanského oblastního ředitelství PKP, tažený parními lokomotivami. Během letních víkendů dvakrát denně projíždí malebnou trať Gryfice - Trzebiatów přes Rewal a Niechorze. Na jaře roku 1995 byla celá síť dráhy spolu s dosud existující infrastrukturou zapsána do seznamu památek (bývalého) Štětínského vojvodství.